V poslední době jsem si všimla u rodičů, že se snaží už v raném věku u dětí pracovat s mentálním nastavením, s mentálními programy či emočním zatížením. Většinou tato cesta začíná v okamžiku, kdy dítě začne mít nějaký problém, který je zřetelný na fyzické rovině. Začne se počůrávat, má opakovaně zdravotní problémy, neprospívá ve škole či má problémy s kamarády, rodiči, atd.
Je skvělé, že rodiče hledají různá alternativní řešení a snaží se svému dítěti pomoci, zbavit ho zátěže, se kterou je zbytečné žít.
Úskalí je ale v tom, že jsou dvě roviny přístupu k problému dítěte. Je skupina rodičů, kteří se snaží žít vědomý každodenní život, jsou na cestě seberozvoje a sebereflexe. Postupně a systematicky na sobě pracují a zpracovávají svá mentální a emoční zatížení. Starají se a zajímají o své fyzické tělo. Tito rodiče jsou svým dětem příkladem, jakým způsob lze přistupovat k životu, k okolí, sám k sobě. Je pro děti příkladem toho, že snaha a různé alternativní přístupy pomáhají k tomu, že se doma vytváří lepší atmosféra, že se rodiče cítí lépe a jsou spokojení, naplnění. Potom, když takový rodič přijde se svým dítětem do poradny, tak to pro dítě není nic neobvyklého, naopak. Samy děti si někdy vyžadují u rodičů, že chtějí jí za tou paní, „která léčí duši“.
Druhý přístup je takový, že rodiče dovedou dítě a já mám řešit daný problém dítěte. Z 80% je problém dítěte způsobený mentálním a emočním zatížením rodičů. Už při vstupu má dítě pocit, že je nepřijímané takové jaké je. Rodič v sobě nese někde pocit, že selhal. Moje jemné a láskyplné povzbuzení, aby i rodič řešil dané téma, které se objevilo u dítěte, ještě rodiče víc vyděsí. Protože je to skupina rodičů, co si nechce přiznat, že může mít problém, nechce pracovat s traumaty, má strach, poznat sama sebe. Především je to skupina, která má naučené, že zodpovědnost za svůj život,své děti, svoje zdraví, předává do rukou odborníků. Lékařů poradců, terapeutů.
Ani jedna skupina není lepší nebo horší. Obě strany mají svá úskalí. Například alternativní rodič může nutit dítě alternativní způsob vzdělávání jen proto, že má trauma ze školní docházky. Ale dítěti by naopak pomohlo klasické vzdělávání, s daným řádem a nastavenými hranicemi. Dítě rodičů s klasickým přístupem může dávat do rodin takový pohled na svět, že nutí rodiče velmi často k zamyšlení. Nebo ke změně naučeného chování.
Na závěr bych chtěla ještě zmínit, že my všichni přicházíme na svět s nějakými učebními úlohami. Takže ačkoliv chceme pro své dítě jen to nejlepší, nemůžeme mu cestičku životem neustále umetat. Musíme si uvědomit, že v určitém okamžiku pouštíme dítě do světa a jsme tady jenom pro něj, jako přístav, kde je bezpečí a kam se může vždy vracet. Jakékoliv naše rozhodnutí v roli rodiče je správné. Vše děláme z lásky.
Milí rodiče, dejte dětem svobodu a zodpovědnost a buďte jim bezpečný přístavem. Milujte je a respektujte. Nastavujte jim hranice. A především starejte se o sebe, ať se cítíte naplnění a spokojení. Protože naplněný a spokojený rodič dokáže svým dětem dát nejvíc.
