Od dětství jsem vnímala svět „za oponou“, takže pro mě nebylo nikdy těžké v NĚCO věřit. Jak jsem rostla, moje VÍRA v něco se měnila.
Nejprve jsem věřila, že Život a Svět je mnohem větší a barevnější, než je běžnému lidskému oku patrné.
Potom jsem věřila v Energie – místa, lidí, budov, zvířat.
Potom se moje Víra přesunula do sféry Andělů a Archandělů a v návaznosti na to i na různé Bytosti přírody.
Věřila jsem ve Vesmír, v Něco, v Absolutno, v Lásku. Pojmenování je mnoho.
Ale cesta ve víru v Boha mi trvala dlouho. Třicet let. Jakmile se řeklo Bůh, měla jsem osypky. Měla jsem tento pojem spojený s náboženstvím, především křesťanstvím. Určitým fanatismem. Nesvobodou. Nepravdou a neupřímností. Kněze jsem považovala za pokrytce, kteří „Káží vodu, ale pijí víno.“ Kdykoliv jsem potakala jakýkoliv kostel, nedokázala jsem do něj vstoupit. Bylo mi fyzicky i psychicky zle.
Cestu k Bohu a Víru v něj jsem si nalezla až kolem třicátého roku života. Dopomohl mi k tomu film Chatrč. Po jeho shlédnutí jsem už nedokázala před existencí Boha utéct a donutilo mě to, podívat se na témata, která s ním mám spojené. O tom třeba zase někdy příště v jiném článku.
Proč si ale myslím, že je Víra je důležitá?
Na mé životní Cestě jsem se několikrát dostala do životních situacích, kdy jsem se cítila sama, zmatená, nebo opuštěná. Ať jste obklopeni milující rodinou, dětmi, přáteli, věřím tomu, že každý z Vás si tento pocit už také zažil. A v těchto chvílích uvědomění a VÍRA v to, že NIKDY nemůžete být sami, že VŽDY je tady někdo, kdo Vás chrání, kdo Vás podporuje, kdo Vás v tom nenechá, kdo Vás bezpodmínečně přijímá, kdo Vás utěší – vědomí tohoto všeho Vám dá neskutečnou SÍLU jít v Životě dál. Nevnímat těžkosti jako problém, či překážky. Ale jako zkoušky a učební lekce.
VÍRA nám pomáhá věřit v zázraky, lásku a především v NADĚJI.